Václav František Viravský

Josef Ptáček: Z pamětí mokerského kantora Václava Františka Viravského

Václav František Viravský se narodil 9.11.1829 v Malé Skalici u Hradce Králové. Po dokončení školní docházky v Čibuzi a na Pouchově navštěvoval královéhradeckou hlavní školu a v roce 1846 zde úspěšně absolvoval učitelský kurz. Vyučoval na školách ve Slavoňově nad Metují, od roku  1849 do roku 1852 v Mokrém a pak v Dobrušce. V roce 1859 se oženil s dcerou obchodníka s plátny z Bohdašína, opustil školní službu a věnoval se textilnímu podnikání. Byl spoluzakladatelem opočenské akciové společnosti Spolková přádelna lnu (1867) a Spolku tkalcovského ve Valu (1868). Byl též vynikajícím hudebníkem a od roku 1881 prvním dirigentem dámské pěvecké jednoty Vlasta v Dobrušce. Zemřel 27.3.1913 v Dobrušce. O svém životě zanechal zajímavé rukopisné paměti:

Václav František Viravský„Pan farář Josef Krejčík, ctihodný stařeček mne přivítá (ve Slavoňově u Nového Města nad Metují) a ptá se mne, co mne v neobyčejnou dobu do fary přivádí, tu jsem mu jal mé utrpení a to, co se mi přihodilo, žádaje ho, by se za mne u p. vikáře přimluvil, by mě někam jinam přesadil, že to již k vydržení není. On mi na to pravil, poklepaje mi na rameno: Vašíčku!  (jinak ve škole a jinde pane Vencl) již dávno Vás pozoruji, Vaši píli, Vaši činnost a nejvíce Vaši trpělivost, divil jsem se, že již dávno jste si nepostěžoval, nemějte starost, takový člověk jako jste Vy hned se nenajde, nerad Vás ztrácím, ale nemohu také lhostejně na to hleděti, jak se trápíte. Hned zejtra jedu k p vikáři do Přepych a za to Vám stojím, že budete všeho trápení zbaven. A vskutku druhý den jel do Přepych. Když přijel domů, nechal mne zavolat a pravil: Dobře jsem pochodil, mějte jen trpělivost, brzy se to s Vámi změní. A skutečně třetí den na to, v pondělí, sedím venku na lavičce, maje okolo sebe malé dítky a cvičím je v slabikování, ten čas chodily děti nejvíce do školy, učitel zůstal ve škole a poněvadž byla třída přeplněná, šel jsem s malými ven. Tu ke mně přijde jakýsi mladík a ptá se: Jsou oni p. Viravský? Zde jim přináším psaní od p. učitele z Přepych. Rozevru dopis a k mému překvapení píše, bych se neprodleně dostavil k p vikáři, že jsem jmenován jako podučitel v Mokrém.

Mezitím zpozoroval učitel, že venku je u mne cizí člověk a já že něco čtu, přiběhne ke mně a ptá se, co to mám. Já mu podám dopis a zůstal ohromen, zbledl a pravil: Oni tam chtějí jít?, Ovšem, odvětím, on praví: To mě nedělají, já jim školu za 2 za 3 roky pustím. Já mu na to odvětím: To se může také stát, ale já nevěřím tomu, od svého předsevzetí neustoupím, to bylo poprvé, co jsem mu odporoval. Na to pošlu děti do školy a sám se přistrojím a jakože s poslem do Přepych. Tento byl Václav Brutar, který učiteli posluhoval.

Pan učitel Antonín Klaus (z Přepych, pozn. autora)  byl dobrý člověk, k nám podučitelům choval se jako ku svým kolegům a jako …….byl ale velmi neoblíben, zvláště u kněží a neznal bych jinou příčinu než tu, že si rád zavdal „hořkosladké“ u kupce Šolína. Ve škole jsem zůstal přes noc v pokoji kolegy Sklenáře a ráno po mši sv. mne představil p. uč. vikáři, od kterého jsem byl velmi vlídně přijat neboť mne p. vikář Jan Víteček dobře znal od poslední visitace ze Slavoňova. Pan Klaus šel se mnou hned po snídani, bylo dne 2. června 1849, v úterý, z Přepych do Mokrého. Představil mne představenému p. Jiřímu Bašovi a vedl mne potom do školy, kde vyučoval mezi odchodem p. Šťáska do Křivic a nově jmenovaným učitelem přepyšský podučitel Jan Sklenář, který dnes však již nepřišel a tak byla škola prázdná.

Škola na mne neučinila dobrý dojem, stavení dřevěné, doškami kryté, světnice sice prostorná, ale nízká, podlaha uhnětena toliko z bláta jako jsou mlaty ve stodolách, v kteréž bydlel posluha učitele, nějaký Jan Pilný s manželkou, za čež měl byt, chlév a komoru, oba manželé byli velmi hodní a úslužní. Vidím u dveří jakési dlouhé klacky, ptám se Pilného (později jsem mu dal titul …..rektor): Nač ty klacky? Odpověděl: Pane učiteli, to jsou kvéry, p. učitel Sklenář učí hochy execírovat jako gardu. Musel jsem se tomu srdečně zasmát. Byl jsem sice též u gardy (Národní obrany) v Novém Městě, ale že by i kluci ve škole byli nadchlí konstitucí (ústavou, pozn. autora), jsem nevěděl.

Václav František Viravský s rodinou

V Přepychách byla též zřízena garda s komandantem, při níž byl sám p. učitel Klaus a p. Sklenář lajtnantem a jeho pobočníkem. Jak shora podotknuto, byl jsem též u gardy při tamním hudebním sboru a živě mně tane na mysli, jaké všeliké hlouposti a malichernosti se tropily v některých místech, zvláště v Náchodě a Skalici a v Dobrušce. Taková bláznivá doba se nevrátí více, nebylo divu, že jsem byl od přepyšské gardy též naverbován a poněvadž jsem již oblek měl a u gardy sloužil, tedy jsem byl hned jako kaprál jmenován. Tam se mi to mnoho nelíbilo, žádná hudba, žádná pitka a legrace, to není pro vojáka, také jsem jen jednou vyrukoval a na Velikonoce, na Veliký pátek jsem stál s Chudým z Přepych u Božího hrobu vartu. Jinak jsem byl častěji v Opočně, kde jsem byl k tamějšímu hudebnímu sboru přidělen a proto celým právem jsem říkával a říkám, že jsem za času gardy sloužil u třech potentátů.

Jednou jdu do Přepych a potkám tamního školního dohlížitele Jiříka Kašpara v celé parádě, flintu na rameně a jakýsi zápisník mu koukal do polou zastrčený do uniformy. Ptám se ho kam jde a on mi pyšně praví: S raportem do Opočna! Tu jsem se musel hlasitě zasmáti: Kašpar tak vážný a nábožný muž a dělá ze sebe takového tatrmana. Od té doby jsem jaksi zanevřel na vesnickou gardu, ale nedezentíroval jsem, ale kdy jsem byl potom vyzván na execírku (cvičení), vymlouval jsem se, že nemohu a tak pomaloučku nadšení ochabovalo, až mu zplna došel dech a já měl z toho radost, že již nemusím dělat tatrmana.

Uchýlil jsem se poněkud od svých dojmů, jaké na mne učinila školní budova v Mokrém, ale když byla zmínka o gardě, viděl jsem se nucena též o této instituci pověděti. Jiný úsudek o škole jsem si prozatím neučinil, než že tam bude přece veseleji navzdor chatrné budovy a nastoupil jsem uspokojen na zpáteční cestu.

Přijdu do Slavoňova a od lesa vidím na druhém protějším kopci uháněti starého učitele i ptám se, kam jde a proč se nedrží škola, ač bylo teprv 2 ½ hodiny. Odpověděno mi, že jde do Přepych, že to prý tak nemůže být, abych šel pryč. Já si myslil dobře, jdi si starý mrzoute, ale dobře nepochodíš! A ještě hned druhý den ráno byl z Přepych zpět a celý zoufalý a rozbrečený prosil a se přísahal, abych nechodil pryč, že mně co nejdřív školu popustí. Já ale stál na svém, že se budu hned v pátek po Božím těle, 5. června 1849, stěhovat a také se tak stalo. Zjednal jsem si Václava Suchánka z Blažkova, naloživ své věci, postel, kufr, klavír, knihy, hudebniny, hudební nástroje a byli jsme v 2 hod v Mokrém.

Tak pro mne nastal zcela nový veselejší život, byl jsem vznešen z pekla do nebe! Školní budova mne valně nepoutala, aniž v dobrém nadchla. Po posilnění a malém odpočinku jsem vyšel ven do krásné Boží přírody, která mne opravdu velmi příjemně naladila. Ta překrásná stromořadí ode dvora Lhotky k západu a východu, ty bujné nivy a rostliny, ty lesíky a bažantnice, všude plno zvěře, zvláště krásných bažantů, naplnila mne obdivem, jaký to rozdíl ty horské půdy a zde. Ty city, to nadšení, v tom chrámě přírody nelze popsati a cítím tyto dojmy, které mne naplnily jakoby to včera bylo. Vrátiv se, byl jsem celý unešen tou krásou a již mne ani ta škola nepřicházela tak odpuzující, ulehl jsem a snil jsem o krásné budoucnosti.“

„Druhý den byla sobota, jindy na tento den bývá prázdno, ale poněvadž byl tento týden svátek, tedy se učilo. Se stravováním to bylo zavedeno následovně: Na začátku školního roku sestavil učitel dle seznamu do školy povinných žáků pro tento rok a dle počtu žáků dávali dle pořadí učiteli stravu, kterou do školy přinášeli. Užasl jsem, co jsem měl všechno sníst a strava byla vcelku výborná. Každý se vynasnažil sehnati co mohl nejlepšího, v čemž rodičové téměř závodili. Školních dětí bývalo průměrně od 35 do 40ti. Tu se mi otvírala příležitost opět svou činnost hned od mládí mě přirozenou využíti, nechtě opět zůstati pozadu, zvláště když jsem byl zde zcela samoten, vida zubožené školství, zvláště české. Sebrav se dohromady, studovav,  zháněv, kde se jaká pedagogická kniha sehnati dala, všelijaké pomůcky, mapy a jiné věci k názornému vyučování. Bůh mne sílil v mém počínání, takže má snaha dobrým výsledkem korunována byla, z čehož jsem měl velkou radost, a proto říkávám podnes: Mezi ty nejkrásnější dny počítám ty v mém životě, které jsem v Mokrém zažil.

Sotva jsem se usadil nastálo, starost, která Bohudíky dlouho netrvala. Navštívil mne otec a sdělil mi, že se mám staviti k odvodu, což mne zarazilo z té příčiny, že rok 1849 byl ještě bouřlivý a ten čas se přísně odvádělo k vojsku. Nejvíce mne mrzelo to, že jsem měl dekret co podučitel do Slavoňova a zdaž mi to nebude škodit nemaje nového dekretu. Jda tedy s otcem domů a k odvodu jsem se osobně nedostavil, poslav toliko s dekretem, který byl c. k. krajským úřadem v Hradci Králové stvrzen s tou poznámkou, že jsem osvobozen od vojenské služby. Podepsán Mescery, místodržitel český.

Předseda odvodní komise přečetl můj dekret, odevzdal ho otci zpět. Nemusím podotýkati, jakou jsem měl radost, spěchav zpět ke svým žákům. Byla pouť v Slavoňově v neděli po sv. Janu Křtiteli, tu jsem se odebral na velké služby Boží do Slavoňova, kde jsem byl velmi přátelsky přijat a jsem se tomu podivil, jaký rozdíl teď a dříve.

Nastaly prázdniny. Má touha byla jít do Vambeřic. Dověděl jsem se, že ze Slavoňova půjde procesí do Vambeřic. Chopiv se té příležitosti, připojil jsem se k nim. V zástupu byla též dcera slavoňovského učitele Francka (Františka), která cestou onemocněla. Já jako milosrdný samaritán jsem ji zvláště do kopce od skelných hutí vedl, takže jsem se celý unavil, jež jsem sotva dýchal, co jsem se s ní natáhl. Teprv po delším čase jsem na to vzpomněl (o ty šťastné nevinnosti) a tu mi teprv napadlo, proč ta nemoc! Proč se na mne tak kladla? Pro mne trmácela, když ji dokonce snad ani nic nescházelo? A konečně mně vzešlo světlo, proč mne často děvčata vybízela, bych s nimi chodil na houby do lesa a konečně proč mě žádala Františka, bych s ní jednou  v noci šel přes lesy do Studýnek, předstírajíc, že se tam něco nepříjemného přihodilo. Já jako beránek capu podle ní, klopýtám přes kořeny stromů a ona se mne často zachycovala. Teprve teď vzešlo mi světlo a děkoval jsem Pánu Bohu, že jsem se nedal do nastražených tenat chytiti.

Z Vambeřic jsem si přinesl krásný obraz Krista Pána na kříži, poněvadž v mé škole žádného obrazu nebylo snad z té příčiny, že tam bylo skoro polovic dětí evangelických helvetského vyznání.

Tyto prázdniny jsem udělal ještě několik delších výletů. Co se mých finančních poměrů týká, ty znamenitě zlepšily, peněz jsme měl stále dostatek, dílem z větších příjmů z muzik a štoly a napotom lidé mi přáli a konečně mou školu navštěvovali žáci též z jiných osad, nejvíce z Očelic a Městce. Do Přepych jsem docházel jen v neděli a svátky, aneb při pohřbech, při kterých jsem byl slušně placen. Pan uč. Klaus mne měl velmi rád a byl ke mně velmi zdvořilý, ano i u kněží: p. vikáře Jana Vítečka a pátera kaplana P. Františka Hladkého, který co děkan v r. 1874 v Dobrušce zemřel. Byl jsem vážen neboť jsem vyučoval náboženství výhradně sám, katecheta přicházel ke mně jen jednou za rok a sice před sv. zpovědí, ani před celoroční zkouškou nepřicházel, mohl se na mne zcela spolehnouti, neboť mí žáci ze všech filiálních škol: Bolehoště a Křivic nejlépe byli připraveni, já si také na tomto předmětu dal záležeti, jelikož i na biblické dějepravě tetka Pilná ve škole bydlící větším dílem při mé přednášce plakávala a lidem říkávala, že žádný panáček (kněz, poznámka autora) nemůže lepší přednášet. Bývalo mi divné, že děti evangeliků se nikdy při vyučování náboženství ze školy neodstranily (neodešly), což povoleno bylo. Rodiče jejich nic nenamítali, ano mnohý čiperný evangeliček se i hlásil k odpovědi a uměl to lépe, než mnohý katolík.

Evangelici (helveti) byli mimo jednoho samí sedláci a ti mne měli ve veliké vážnosti. Doznati musím, že byli helveti vzdělanější než katolíci, neboť oni brali již tenkráte dvoje noviny. Když jeli tenkráte v roce 1850 navštívit Karla Havlíčka (Borovského, poznámka autora) do Kutné Hory, který tam toho času vydával Kutnohorské pištoly, vybízeli mne, bych jel s nimi, což jsem odepříti musel z jistých příčin.

Uplynuly prázdniny, které u mne obyčejně déle trvaly než jinde, poněvadž to bylo již dané zvykem, dokud bylo zelí na poli a dobytek se pásl, byla velmi malá návštěva školy. Asi v polovici v sobotu pohřížen v jakési studium, dostav vzácnou návštěvu p. Josefa Mádra z Bohdašín, která mne velice potěšila. Při vyptávání se na ctěnou rodinu a děti odpověděl, že právě kvůli těm mne navštívil, vypravoval, Márinka, že chodí do školy do Slavoňova a Josefa, že dal do Mezilesí švagrovi p. Josefu Přibylovi na vychování, že je velmi nespokojen, neboť chlapec, že je jaksi vyděšen, zvláště v noci, že blouzní. Podivil jsem se tomu a ptám se, čím by to bylo? Jestli snad nebyl něčím postrašen? Vyprávěl, že když přicházíval učitel v noci z hospody domů, chlapce vzbudil a musel se učiti a mu odříkávati a že se to stává, když byl napilý a taky že ho tam nemůže nechati a obává se, aby se mu hoch nezbláznil a tak že by mne žádal, jestli bych nemohl Josefa vzíti k sobě, že na mne stále vzpomíná a že mne hoch má rád.

Po krátkém uvažování jsem k tomu svolil, že to s ním zkusím. P. Mádr byl nad mou úslužností potěšen, ubíral se domů a za týden mně Josefa přivezl. Byla to ode mne velká odvaha, svobodný mladík a takovou starost si na bedra vzíti. Začal jsem s ním polehoučku, byl náramně roztržitý, dal jsem si s ním velkou práci, on byl za ten krátký čas velmi zanedbán. Každá písmena mu stála mnoho namáhání, sám by bez dohledu se nic učit nechtěl. Po znenáhle se to lepšilo, jinak byl hoch dobrého srdce. Tento školní rok ukončil dne 31. července 1850.

Rok školní 1850/1

„Na začátku školního roku jsem dělal přípravy jako předešlý rok. Prázdniny jsem většinou strávil v Bohdašíně, vyučoval děti Marii a Josefa Mádrovi a dělal častěji malé výlety. Pan Mádr odesílal své výrobky bavlněné též firmě Pavel Steinbucher do Morav. Třebové a při jedné cestě mne vybídl, bych jel s ním do Třebové, což jsem s radostí přijmul. Vydali jsme se s fůrou na cestu jdouce z větší části pěšky. Když jsme přijeli do Chocně, poslal formana Josefa Čejku samotného s fůrou a my jsme jeli dráhou až do Svitav a tam jsme zůstali přes noc. To jsem měl radost, neboť jsem jel poprvé po železnici.

Počkavše na formana, šli jsme opět ze Svitav do Mor. Třebové většinou pěšky a na kopci před Mor. Třebovou v hostinci Schönhenkst jsme si poodpočinuli a se posilnili. Přijdouce do Třebové, prohlédl jsem si město a jeho památky, mezitím co p. Mádr své obchodní záležitosti obstarával. Druhý den jsme jeli domů tenkráte po voze, poněvadž zpáteční náklad byl nepatrný, opět přes Svitavy, Litomyšl a Choceň. Proti Černíkovicům jsme se p. Mádrem rozešli, on jel domů a já jsem odbočil přes Černíkovice, Voděrady, Přepychy, do Mokrého, kde jsem pobyl toliko 2 dni a potom jsem šel navštívit své rodiče, kde jsem strávil zbytek prázdnin návštěvou blízkých i vzdálených známých a přátel.

Po prázdninách přivezli mi z Bohdašína mimo Josefa též starší sestru Marii. To bylo nadělení, které mi dělalo někdy radost a někdy též mnoho starostí. Byla to podívaná, když jsem šel se svými schovanci na procházku, tu lidé koukali a divili se, tak mladý učitel a má již tak velké děti. Já mladík 21 ti letý, ač jsem ještě mlaději vypadal.

Bude se zajisté lask. čtenář diviti, jak jsem rodinu vyživil, prádlo ošetřoval a to zcela dobře. Stravu měli se mnou a měli jsme se dobře, když lidé viděli, že mám dvoučlennou rodinu, nanosili mi jídla tolik, že jsem zřídka nějaké potraviny koupiti musel, mimo co nám občas z Bohdašína poslali. Jak byl Josef neposeda a rozpustilý, za to byla Márinka velmi hodná. Přivykl jsem k tomu familiárnímu životu tak, že se mi po těch dětech stýskalo. Práce jsem měl ovšem do únavy, zvláště, když jsem si předsevzal odbýti zkoušku pro školy české i německé. Než nadešla doba zkoušek, byl jsem tak připraven, že mi mohli otázky klásti z čehokoli, vše jsem dokonale zodpovídal tak, že se profesoři divili, jaké pokroky jsem za ten čas učinil. Vysvědčení pro české i německé školy jsem dostal výborné. Už bylo vyhráno, jen dostat nějakou vydatnou školu, na to nebylo hned pomyšlení, zvláště při tehdejších poměrech. Každý se musel obmeziti jen na svůj patronát a trvalo to mnoho let, než se někdo něčeho kloudného dočkal.

Já sám jsem neměl žádné touhy, mně se dobře vedlo, ani jsem si nic lepšího nežádal, jen kdyby ta školní budova byla aspoň úhlednější a lepší. Zatím jsem spal ve třídě a mí chovanci na peci. Kdybych to nynějším mladým kolegům vyprávěl, žádný by mi neuvěřil, zvláště to, když mnozí dělali dluhy. Já jsem ve finančním ohledu byl hotový Kreosus (lýdský král, poznámka autora), zkrátka považovali by to za div.

Ve škole šlo to stejně, když všichni žáci byli hodní a dělali také hezké pokroky, mí svěřenci nezůstali též pozadu a Josef se již chápal učení a hraní na housle. Celoroční zkouška vypadala opět výborně. Dostal jsem, jakož i moji žáci, pochvalu.

Nastaly prázdniny 1851. Odvezl jsem své chovance k rodičům, kde jsem opět většinou pobyl. Tyto prázdniny jsem opět konal cesty, jedna z nejdelších byla do Prahy, Dobříše, Příbrami. Do Prahy jsem jel s p. Mádrem přes Třebechovice a Sezemice do Pardubic povozem, v Pardubicích jsme sedli na dráhu a jeli do Prahy na Václavské náměstí. U Spinků jsme přenocovali, kde jsem poprvé v mém životě pocítil velmi nepříjemné lechtání a štípání tak, že mně na těle naskakovaly boule. Jak se mi ráno vysvětlilo, byly prý to štěnice. Navštívili jsme nejprve pamětihodnosti města a večer jsme šli do divadla tenkrát Stavovského, kde se skoro výhradně hrálo německy. Třetí den jsem se rozloučil s p. Mádrem, který jel domů a já se vydal na cestu k návštěvě svého kamaráda p. Filipa Baše, který se dostal jako myslivecký mládenec na Dobříš.

Z Prahy jsem cupal pěšky přes Zbraslav a Mníšek na Dobříš, přes dlouhé lesy na několik hodin cesty. Přijdu do Dobříše po odpočinku v hospodě blízko knížecího zámku, šel jsem navštívit svého přítele, který bydlil ve fořtovně v oboře u knížecího zámku. Druhý den jsme šli s p. Bašem do Příbrami , Vobořiště, Svaté Pole, až jsme přišli do Sv. Hory. Prohlédli poutní místo Sv. Horu s krásným chrámem a ambity, šli jsme po schodech krytou fortnou až do Příbrami, prohlédli jsme město, též místo, kde se taví ruda na stříbro, do šachet jsme neslezli.

Druhý den šel jsem pěšky ku Praze. V Praze jsem zůstal celý den a druhý den navečer jsem v Poříčí v 6 té hodině sedl do dostavníku, který patřil p. Rýdlovi v Hradci Kr. a dopravoval hosty každodenně z Prahy do Hradce Král. Takové cestování bývalo velmi obtížné, omnibusy vždy přeplněné rozličnými cestujícími mnohdy velmi nepříjemnými, zvláště v noci. Naštěstí jsme jeli tenkráte při měsíčním osvětlení, lůna jasně svítila a pamatuji se podnes, jak vypadala místa, kde se přepřahalo (Sadskou, Poděbrady s kulatou poděbradovou věží), kde jsme zastavili. Z Poděbrad jsme za svítání přijeli do Chlumce n/C. Do Hradce jsme přijeli celí rozmlácení k 8 hodině ráno. Po odpočinku a řádném občerstvení U Koníčka ubíral jsem se domů k rodičům, kde jsem pobyl několik dní a potom jsem šel do Mokrého. Tyto prázdniny jsem už žádné delší cesty nepodnikal.

Školní rok 1852/3

Tento školní rok jsem opět začal jako obyčejně při velmi malé návštěvě žáků, neb t. č. nebylo nucené navštěvování školy a žáci dokud pásli husy a dobytek, zřídka do školy přicházeli, až teprve když se domácí zvířátka do chlévů pozavírala. P. Mádr mi zase při započetí školního roku přivezl svou rodinu Márinku a Josefa a šlo vše touž cestou jako předešlý rok, jen s tím rozdílem, že mně má rodina při Velikonocích přirostla ještě o jednoho člena. Přivezl p. Mádr svého nejmladšího syna asi 7,5 letého Jana. Tudíž jsem měl už celou rodinu Mádrovu u sebe, mimo nejstarší dcery Anny, která přibyla z Levína a statně otci při obchodu nápomocná byla. Celý rok šlo vše svým chodem, že práce jsem měl dost, za to ale více radosti. O prázdninách jsem konal s nimi výlety.

Nadešla doba opětného započetí školního roku 1852/53. V mém dosavadním života stala se veliká změna. Bylo dne 30 ho října 1852, když jsem byl vybídnut od p. vikáře Jana Vítečka z Přepych, bych se neprodleně k němu dostavil. Toto vyzvání mne znepokojovalo, co by mi asi důležitého p. vikář říci chtěl. Přijda k němu, cítil jsem z jeho ctihodného přijetí, že to asi nic zlého nebude, pravil mi „Vašínku „ (tak mne až do smrti nazýval), nechal jsem Vás zavolati kvůli důležité záležitosti. Ve škole v Dobrušce to nedělá dobrotu a nevím, kdo by to napraviti mohl než Vy. Od obecenstva přicházejí stále stížnosti, já jsem tam čestným měšťanem a kmotr dětí p. učitele Nováka, tudíž bych rád tam nepořádku odpomohl. Musíte mi to udělat kvůli, ačkoli Vás nerad ztratím. Jděte tam, nebude Vám to škoditi a za to Vám ručím, že tomu budete rád, neb Vás je škoda v takové ztracené vesnici, když byste ale chtěl jíti zpět do Mokrého, vždy Vás ochotně přijmu. Za to ale ručím, že to nikdy neučiníte – zůstal jsem jako ohromen, prosím ho by mne v Mokrém ponechal. Konečně po dlouhém domlouvání jsem svolil. Přijda s touto novinou do Mokrého, udělalo to velký rozruch v obci. Pan představený Baše se tázal, zda dobrovolně bych do Dobrušky šel, řekl jsem, že velmi nerad, ale že p. vikáře poslechnout musím. Druhý den p. představený s dvěma radními se odebrali k p. vikáři žádajíce, by mne u nich ponechal, že jsou se mnou spokojeni a já s nimi. On jim odpověděl, ale sousedé, copak Vy tomu člověku chcete v štěstí brániti? Považte, kam by to u Vás přivést mohl, on jest skrze jeho činnost k něčemu jinému povolán, já si v tom jiné rady nevím k jeho dobru, než aby do Dobrušky šel a když by se státi mělo, že by se mu tam nelíbilo, může každou chvíli k Vám přijíti zpět, což pevně doufám, že to neučiní, jinak bych se musel v něho náramně mýliti.

S takovou zprávou přišli sousedé zpět. Když mi tu zprávu sdělili, neměl jsem nic pilnějšího na starosti, než konati přípravy k stěhování. Druhý den vydal jsem se na cestu dříve k mým přátelům do Bohdašína. Tato zpráva je tak nepřekvapila, jak jsem se domníval. P. Mádr se rozmýšlel a pravil: Když to jinak nemůže být….

V Dobrušce brzy jsem si získal lásku jak u rodičů, tak u dětí, tak jsem byl jak náleží spokojen a zpět jíti do Mokrého nebylo ani pomyšlení. Pan učitel Novák a jeho paní se mnou slušně zacházeli, strava byla též slušná. Často jsem se divil, jak to přišlo, že starý podučitel dobře vychází a druhý, že nemůže vydržeti. A tuto otázku mi později položil sám vikář a pravil, že učiteli a jeho paní nežli jsem do Dobrušky přišel, notně natřel uši a pohrozil jim, jakmile budou se mnou zle jednati, že uvidí, co se stane. A tuto výhružku vskutku delší čas pamatovali, až později, jak z mého Deníku vidno jest, mne začali též tak sužovati, jak měli ve zvyku činiti mým předchůdcům. Ale zasloužilý trest je neminul.“

 

Poznámka:

Čtenáře jistě zaujaly osudy učitele Václava Viravského, který působil v Mokrém v letech 1849 do roku 1852. Svůj Deník začal psát již v roce 1854, ale pokračoval v něm „Co stařec jednasedmdesátiletý“ až v roce 1899. Originál těchto memoárů byl nalezen v pozůstalosti po prvním řediteli Národního divadla, dobrušském rodáku Františku Adolfu Šubertovi a v roce 1916 odevzdán dceři Václava Viravského Josefě Krauserové v Dobrušce. V dobrušském muzeu je dochován pouze opis těchto pamětí.

Slibně se rozvíjející učitelská kariéra Václava Viravského zůstala nenaplněna. Josef Mádr v roce 1854 zemřel a Viravský se v roce 1859 oženil s jeho dcerou. Dne 11. září 1861 definitivně školní službu opustil a dále se věnoval obchodu s textilem. Na dnešním Šubertově náměstí vybudoval po požáru Dobrušky v roce 1866 na místě shořelých domků patrovou budovu čp. 53 (zbořena v roce 1982, na místě dnešního finančního úřadu), kam přestěhoval svoji obchodní firmu. Byl jedním ze zakladatelů spolkové přádelny lnu v Opočně (1867) a Spolku tkalcovského ve Valu (1868), který přesídlil k Viravskému do Dobrušky. Z podstaty těchto firem vznikla nová dobrušská firma Liznar a Krauser v Opočenské ulici (dnešní Kand).  Na jednoho ze společníků firmy (Krausera) převedl své obchody a později provdal také svou dceru Josefu. Po odstoupení dobrušského starosty Josefa Archleba a rozpuštění městského zastupitelstva byl v roce 1897 jmenován předsedou správní komise a svěřeno mu řízení města. Byl též vynikajícím hudebníkem. Byl také spoluzakladatelem dobrušského hasičského sboru a vydobyl si všeobecnou vážnost a úctu.

Václav František Viravský se dožil vysokého věku 84 let a zemřel 27. března 1913 ve svém domě čp. 53 a byl pohřben do rodinné hrobky na městském hřbitově v Dobrušce.

 

Prameny:

Městské muzeum Dobruška, sign. XIV/223, karton č. 103

Opis Deníku Václava Viravského z Dobrušky (1899)

Deník opsal v roce 1942 Václav Malý, poštmistr v. v. a správce Městského muzea v Dobrušce

mš (Václav Matouš) – Václav František Viravský (1829 – 1913), in: Městský zpravodaj Dobruška, únor 1993, s. 1 - 4

 

Poznámka 2

O Václavu Františku Viravském se můžeme také dočíst v Městském zpravodji Dobruška z února 1993.

Městský zpravodaj Dobruška

 

Městský zpravodaj Dobruška

Poznámka 3

Ze starých kronikO Václavu Františku Viravském napsal také Jiří Frýzek ve své knize Ze starých kronik, z které uvádíme pár slov z jeho článku „Z deníku bývalého kantora“.

Václav Viravský, obchodník a měšťan dobrušský, narozený roku 1829 v Malé Skalici na bývalém panství smiřickém, byl nejprve podučitelem v Slavoňově, pak v Mokrém a nakonec v Dobrušce, kde se oženil a učitelského povolání vzdal. V jeho deníku, který vedl až do roku 1877, se nachází hojně zajímavých zápisků o tehdejších poměrech školských a učitelských, i různé cenné zprávy o událostech a poměrech v našem podhorském kraji“.

Kniha přináší vybrané příběhy z regionálních kronik, které promítají život v Orlických horách v dobách minulých. Zachovává jejich dobovou a jazykovou autenticitu se snahou vyvolat u čtenářů pocit skutečného listování ve starých kronikách. Jiří Frýzek, člen Obce spisovatelů, je prozaik, autor literatury faktu a scenárista. Kniha je velmi zajímavá a doporučujeme ji všem milovníků regionální literatury. Zvlášť, když je v ní zmínka i o Mokrém.

Zdroj: internet a Tiskárna a vydavatelství Oftis Ústí nad Orlicí www.oftis.cz

Kniha je k zapůjčení v knihovně

 


Menu

Úspěchy obce a knihovny

http://www.obecmokre.cz/kronika/index.php?nid=4986&lid=cs&oid=2546105

Mokré na internetové encyklopedii COJECO

http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=141965&s_lang=2&title=Mokr%E9

Mokré na WIKIPEDII

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mokr%C3%A9

Rychnovský deník

Mokré v regionálním deníku

http://rychnovsky.denik.cz/hledani/?dotaz=mokr%C3%A9&server=rychnovsky.denik.cz

Internetový časopis Místní kultura

...a Mokré na Místní kultuře

http://www.mistnikultura.cz/search/node/mokr%C3%A9

Kroniky a kronikáři

Web pro kronikáře

http://kronika.sf.cz

AKRON

Sdružení kronikářů a archivářů

http://akron.webmate.cz/index.php

KRAJANSKÉ LISTY VE SVĚTĚ

AUSTRÁLIE

http://www.cechoaustralan.com/

CHORVATSKO

www.jednota.hr

CANADA

http://17.zpravy.ca/

CzechFolks.comPlus

http://czechfolks.com/

Jak žijí Češi ve světě?

http://www.ceskekoreny.cz/

Český dialog

http://www.cesky-dialog.net/

Asociace nositelů legionářských tradic ANLET

http://www.anlet.cz/

Historický kaleidoskop časopis

http://www.historickykaleidoskop.cz/

Národní kronika

Národní kronika logo

Pravidla českého pravopisu

http://www.pravidla.cz/

Zkratky

http://www.zkratky.cz/

Slovník cizích slov

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/

POZOR!

Příručka pro případ ohrožení

http://www.obecmokre.cz/kronika/index.php?nid=4986&lid=CZ&oid=2179723

http://www.zachranny-kruh.cz/

Fulltextové vyhledávání

Archiv českého webu

Stránky archivovány Národní knihovnou ČR

http://www.webarchiv.cz/Nové stránky starých digitalizovaných kronik obce Mokré - klikněte zde!

http://mokre.nase-kronika.cz/

Emil Musil Daňkovský patron knihovny

Kresba Emil Musil Daňkovský

Překlad stránek

http://translate.google.com/translate?hl=cs&sl=cs&tl=en&u=http%3A%2F%2Fobecmokre.cz%2Fkronika%2F

Kronikářka obce Mokré

Dagmar Honsnejmanová

Obec Mokré
Mokré 12
517 71 České Meziříčí

Tel.: 494 661 303
Mob: 601 339 859

E-mail:
kronika.mokre@seznam.cz

Znak obce Mokré

Znak obce

Vydané knihy k prodeji

Kniha Obec Mokré v dějinách i současnosti 1390 - 2010

Mokré kniha obálka jpg.jpg

Mokerský receptář - titulní strana.jpg

Pohlednice k slavnostnímu odhalení znaků na obecním úřadě a knihovně

Pohlednice Mokré 2012 web.jpg

Pohlednice k výročí 620 let od první zmínky o obci Mokré

Pohlednice 2010

Pohlednice k výročí 120 let knihovny v Mokrém

Pohlednice k výročí 120 let knihovny v Mokrém

Pohlednice k výročí 125 let knihovny v Mokrém

Pohlednice k výročí 125 let knihovny - 2014

Pohlednice k výročí 130 let knihovny v Mokrém

Pohlednice 130 let knihovny 2019 E.M-D.jpg Pohlednice 130 let knihovny 2019 Mokřinka.jpg
aa-010[3].gif

WEB obec Mokré

www.obecmokre.cz

Mokerský zpravodaj

www.obecmokre.cz/zpravodaj2

Knihovna U Mokřinky

www.obecmokre.cz/knihovna

Logo Kroniky

Kronika

Triglav

http://www.obecmokre.cz/kronika/index.php?nid=4986&lid=cs&oid=3839473

Stoletý herbář

Barevná kopie je k zapůjčení v knihovně

http://www.obecmokre.cz/kronika/index.php?nid=4986&lid=cs&oid=672212

NÁVŠTĚVNÍ KNIHA - dotazy, připomínky, náměty nebo třeba jen vzkaz, můžete psát zde panu Emilu Musilu-Daňkovskému, který si vše pečlivě zapíše:

Za všechny příspěvky děkujeme!

http://www.blueboard.cz/kniha_0.php?id=275950&pid=f8e08bh503c8xkm&hid=n5msk3vcr8pikvkfdu6evophpstdjh

Prezentace obce

http://mesta.obce.cz/zsu/vyhledat-9821.htm

Plavba kolem světa

http://www.sailboat-singa.cz/

Starší ankety

Anketa - archiv

Návštěvnost stránek

036975
Ze života obce